Kdybyste se pohybovali v okolí mlýnu Pila v roce 2016, asi byste si řekli: „Hm, nějaká ruina.“ Po přečtení tohoto článku vás mohu ujistit, že už to nebude „jen nějaká ruina“, ale mlýn s velmi zajímavou historií a plný příběhů. Psal se rok 2016, 2.června, kdy dorazil email od paní, jejíž nyní 93letá babička, paní Emílie, vyrůstala na tomto mlýně a trávila na něm prázdniny v letech 1925 – 1933. Velmi se jí má práce líbí a velmi rády budou vyprávět příběh prázdného domu, na který mají mnoho vzpomínek. Pojďte se začíst…

K mlýnu se dostaneme od silnice tzv. pilskou cestou. Po několika minutách dojdeme ke splavu, odkud se odváděla přebytečná voda z Pilského rybníku do údolí zvaného Olšiny. Po hrázi dojdeme až k samotnému mlýnu jménem Pila. Vpravo je kůlna,  se zastřešenou částí, kam se skládalo dřevo, které se také opracovalo. Na opačné straně je stavení s besídkou. Na úrovni besídky směrem vlevo je sklad dřeva, což jsou klády, které se nejprve máčely v rybníce a teprve potom se řezaly.
Za besídkou je uvnitř tzv. pila a mimo ní venku je náhon, odkud se vede voda z rybníka na mlýnské kolo velkým dřevěným žlabem, ve kterém se také máchalo prádlo. Prádlo občas uplavalo až na mlýnské kolo. Občas se nechytilo vůbec a plavalo až do Jankova.

–

Mlýn

Na první dobové fotografii kousek níže je mlýn z pohledu od Olšin (na střeše si lze všimnout nápisu, podle kterého mlýn získal svůj název), z podobného úhlu je mlýn i na druhé fotografii ze současnosti. Jak je vidět, pohled na mlýn už nyní není tak radostný. Část střechy se zřítila, zahrada je zarostlá, mlýn chátrá. Na třetí fotografii je dílo zkázy ještě zřetelnější.

INTERIÉR

AUDIO - autentické vyprávění paní Emílie

Půdorys I.patra

Před vstupem do mlýnu bývala sláma, na které si přicházející očistil boty, v závětří byla lavička, kde se mohlo posedět, byly tam okna směrem nahoru na silnici, na dvůr a dveře do budovy. Závětří je krásně vidět na této dobové fotografii ZDE. Vstupujeme do dlouhé chodby, která byla takovým centrem stavení. Vlevo se vcházelo do pily (druhá fotografie níže), kde byl katr a kde se řezalo dřevo. Dále byla mlýnice s mlýnskými stroji (poslední fotografie). Když došlo sypané obilí, v mlýnici začalo cinkat. Za mlýnicí byl kvelb (první fotografie). To byla poměrně velká místnost, která byla nad mlýnským kolem. V této místnosti bylo vlhko a byl tam také chlad. Když se potřebovalo dát z kuchyně něco do chladu, aby to déle vydrželo, tak se to vložilo právě do kvelbu, protože tehdy žádné lednice nebyly. Centrální chodba končila komorou, kde většinou spaly děti (třetí fotografie).

Galerie zleva - 1) kvelb 2) mlýnice, 3) komora 4) zde stávala pila

Po pravé straně centrální chodby byla velká kuchyň, které vlevo vévodil velký sporák s pecí (obrázek po levé straně).

V kamnech byl zabudovaný kamnovec, nádoba podobná hrnci, ve kterém se vařila voda a sloužil jako bojler. Pak tam byly dvě trouby, které byly obsazeny, když se peklo. Když se pekl chleba, tak tam byla velká pec a jestliže se chtělo do pece, tak se musel odklopit takový čtverec podlahy, sedlo se na podlahu, nohy se daly dolů a otvor do pece byl přístupný v úrovni podlahy. Kuchyň byla jednoduše zařízená, s dřevěnou podlahou, která se každý týden drhla rýžákem. Tehdy nebylo ve zvyku, že by se někdo přezouval.

V kuchyni byla dvě okna do uličky a jedno okno do dvora. Pod okny byla velká lavice, kde sedali děti, na opačné straně židle, kde sedávala babička s čeládkou, v pravé a levé straně zasedali ostatní účastníci oběda nebo večeře. Za kuchyní byl pokoj (obrázek po pravé straně). Jak je vidět na fotografiích, do těchto dvou místností se propadla střecha a strop, podobu už si tedy můžeme představit pouze z vyprávění.

Mlýn je dvoupatrový, ve spodním patře se nachází technické zázemí mlýnice, náhon a sklípek (půdorys po levé straně). Na prvních třech fotografiích níže vidíme místnost pod mlýnicí, ve které jsou ještě zbytky strojů. Na druhé fotografii je vidět dřevy zaslepený otvor po hřídeli mlýnského kola. Za touto místností se nachází další místnost, kterou vidíme na šesté fotografii. Na čtvrté a páté fotografii je vidět sklípek, který je situován pod chodbou v prvním patře a má samostatný vstup v zadní části mlýnu. Do průzkumu se člověku ani nechce, ale nakonec postupujeme hlouběji a… teď se podívejte na pátou fotografii. Čeká tu hotové překvapení – nově opravený strop!

Na mlýnu je zajímavý fakt, že v nedávné době jeho část prošla rekonstrukcí, jak uvidíme níže na některých dalších fotografiích. Důkazem, že se poslední majitel pokoušel o rekonstrukci je i fakt, že celý chlév je zaplněný ztvrdlým stavebním materiálem. Rekonstrukce mlýnu, ze zatím neznámého důvodu, bohužel nikdy nebyla dokončena.

Stodola a chlév

Vedle obytného stavení se nachází stodola s chlévem. Chlév je v současnosti plný ztvrdlého stavebního materiálu. Ve chlévu byly v řadě přibližně čtyři krávy a na opačné straně dva koně a telata. Naše pamětnice, paní Emilie, dodává historku: „Když babička dojila, tak jsem měla za úkol držet krávě ocas. Potom mi telata na druhé straně olízala ruce a hygiena  byla vyřešena :-). Před chlívem byly dvě boudy se psy. Psi byli uvázáni a moc jsme s nimi nenavazovali kontakt. V noci když pes zaštěkal, tak bylo jasno, že někdo prochází dvorem.“

Náhon

Na třetí fotografii vidíme okno do místnosti, kde dříve stála pila, pod oknem je otvor, kudy proudila voda z potoka na dřevěný žlab. V současnosti zde stále voda proudí, ale nekontrolovatelně prosakuje zdí. Na první fotografii je vyústění náhonu. Na druhé fotografii je detail bočního okna, kterým můžeme nahlédnout do místnosti s náhonem. Čtvrtá a pátá fotografie ukazuje samotnou místnost náhonu. Ve zdi je viditelný otvor na mlýnské kolo. Tmavá část zdi na poslední fotografii je prosakující voda skrz zeď. Za povšimnutí opět stojí krásně zachovalý strop náhonu, i ten prošel nikdy nedokončenou rekonstrukcí.

Rodokmen

Ať si uděláme pořádek i v jednotlivých osobách, kteří na mlýně žili, pojďme si je krátce představit:

František Hruška - mlynář, pocházel z obce Věžničky, *1867, + 1930

Emílie Tomášková - žena pana mlynáře, pocházela z Jankova, měla sestru a bratra Rudolfa (na fotografii sedící žena za ní Věra, Marie a Antonie)

František a Emílie měli celkem 8 dětí:

1) Aloise – nejstarší syn, velice brzy se oženil, vzal si krásnou mladou ženu Marii, která bohužel při porodu jejich prvního dítěte zemřela. Alois se podruhé oženil, vzal si učitelku Marii, manželství ale nevydrželo dlouho. Alois se oženil potřetí s Věrou, která pocházela z Heřmanova Městce. Oba bydleli v Milčíně, kde také měli velmi dobře prosperující drogerii a velký dům. Aby jim dům nezabrali, vzali si k sobě Věrušku z Pily o kterou se starali, dali jí dobré vychování a vzdělání, ta se na oplátku o ně postarala ve stáří.

2) Emila – (*1896), vyučil se v obchodě, měl aranžérskou školu, nakonec ale nastoupil u četnictva a u toho také zůstal, sloužil nejdříve v Čáslavi a později v Táboře. Měl ženu Antonii Vobořilovou z Lohova(*1898, rozená Vobořilová), měli spolu dvě děti – Emilii a Jaroslava. Právě Emílie nám o mnoho desítek let později vypráví příběh Pily :-). Rodina žila spokojeně ve Vrdech u Čáslavy, poté v Táboře, kde se otec staral například o přesun prezidenta Beneše z Prahy do Sezimova Ústí každou sobotu. Bylo velké štěstí, že se rodina nakonec přestěhovala do Hradce, protože všichni četníci ze stanice v Táboře byli během Heydrichiády zastřeleni. 
3) Ladislava ( * 21.6.1899, + 9.2.1992) – (na fotografii v náručí drží svého syna Ladisla *1943), byl posledním mlynářem na mlýně, kde také žil, měl ženu Marii, která pocházela z velice chudé rodiny, ale na Pile se měla dobře. byla hodná, všichni ji měli rádi. Měli spolu tři děti – Ladislava (vystudoval Průmyslovou školu,  žil u Karlových Varů), Jiřího (vyučil se nožířem v Sedlčanech) a Věru (žila v Milčíně u Aloise)
4) Lidušku – nejstarší z dcer, většinou se starala o babičku a ostatním přidělovala práci. Za muže měla Jindřicha Janotu, četníka se kterým žila na Slovensku, spolu měli dvě děti – Emilii a Vláďu
5) Fanynku – druhá nejstarší dcera, za muže měla Františka Vrbu, také četníka, žila s ním také na Slovensku v Podolinci. Spolu měli dvě děti – Stanislava a Miroslava. Později se vrátili do Čech.
6) Aničku – původně pracovala u svého bratra v Milčíně, následně se osamostatnila a měla svůj obchod v Mezně, kde prodávala vše od nábytku až po buřty. Když zemřela Fanynka, tak si za muže vzala svého švagra Františka Vrbu a starala se s ním o jeho dva syny.
7) Barušku – za muže měla Josefa Richtera, provdala se v Praze, žila v Kolovratech, spolu měli jedno dítě – Emanula. Z předchozího manželství měl Josef dvě děti (na fotografii)
8) Márynku – byla menšího vzrůstu, většinou pásla husy, měla velice ráda zrnkovou kávu, nevdala se

Lidé na Pile podrobněji

Jak jsme se právě dozvěděli, naše pamětnice, paní Emilie, byla dcerou Emila Hrušky. Na fotografii vlevo ji můžeme spatřit při návštěvě mlýnu v červenci 2016. Bylo to pro ni těžké, vidět mlýn v tomto stavu, na druhou stranu byla velmi šťastná, že se o mlýn někdo takto zajímá :-).

Nechme ale paní Emílii poutavě vyprávět i o dalších lidech na mlýně: „Kromě nás, žil na mlýně také Janek, což byl chlapec, který přišel ze Slovenska. Tehdy to tak bylo, že z chudých rodin taková dítka odcházela do Čech. Stejně tak přišel i Janek, který byl stejně starý s námi a babička ho přijala jako svého. Janek nám vyprávěl, že se doma nijak zvlášť nerozloučil, jen se těšil, až pojede vlakem. Byl to takový dobrý parťák. Neskončil ale šťastně, namluvil si Andulu, která na pile sloužila, přesunuli se do pohraničí, tam si zabrali nějaký objekt a bývalý majitel, nějaký Němec, ho zastřelil. Bylo nám ho líto, protože to byl takový hodný, pracovitý chlapec a leckterá matka v Jankově litovala, že si nevybral jejich dceru.

Drželi jsme partu také s Láďou Martínkem, byl to chlapec, který jezdil do cihelny z Prahy k babičce. S ním jsme hráli společně karty, také jsme měli k dispozici gramofon, který byl původně na kliku, ale když jsme tu kliku ztrhali, tak jsme točili na ruční pohon – jenom jsme otáčeli deskou. Stále mi zní v uších „Nikdy se nevrátí, pohádka mládí“ nebo Cikánka. To bylo naše hlavní hudební vzdělání. Láďa Martínek neskončil šťastně, když bylo Pražské povstání, tak tam zahynul.

Někteří lidé z mlýna jsou pochováni na hřbitově v Jankově – když se vejde na hřbitov, je to první řada vlevo, asi třetí nebo čtvrtý hrob. Tam je nápis „Mlynář František Hruška“ a předtím nahoře „Rodina Hruškova“ – je tam  babička, teta Márynka, která se nevdala, zůstala na pile a holdovala černé kávě. Já jsem byla občas taková zlobivá a tu kávu ji přisolila. Už to bohužel nemůžu napravit, už to nejde.

Vencu si pamatuji jako takového starého pána, věčně seděl na štokrleti u trouby, ostatní u stolu a když se ho babička ptala, jestli chce přidat, tak vždy souhlasil a schovávala si to do trouby.

Teta Mařenka byla hrozně hodná, jednou jsem tam byla, už byl napadaný sníh a já šla do Jankova na autobus. Mařenka vymetala cestu sněhem po hrázi až k mostu a vyprávěla mi, že byla z děsně chudé rodiny. Měla velkou lásku, chlapce, který byl také z děsně chudé rodiny. Byla velmi pracovitá, měla tři děti, o které se dobře starala a babičce posloužila až do své smrti.“

Život na Pile

AUDIO - autentické vyprávění paní Emilie - život na mlýně

Jak vypráví paní Emílie: „Na prázdniny vždy jako děti jezdívali k babičce na mlýn, zatímco jiní jezdívali do lázní, tak naši jezdili na pilu a tam například pomáhali o žních nebo při senoseči. My děti také pomáhali. Vzpomínám, jak jsem pokládala povřísla, když se kosilo obilí, tak se položil snop, na to povříslo, takovým kolíkem, roubík se to jmenovalo, tím se ten snop svázal a dávalo se to do panáků. Když to proschlo, tak se snopy svážely do stodoly, dávaly se na tzv. patro a postupně se mlátilo. Ze začátku jenom cepy, později už byla mlátička.

Jako děti jsme spaly na tzv. čtveratině – jedna peřina dole na zemi na které byly děti narovnané a přikryté další peřinou. Dospělí spali na postelích, čeládka na půdě na seně, kluci Vašek, Venca, Janek a Andulka (děvečka) s Márinkou (teta paní Emílie) spali v komoře. Ráno se vždy otevřeli dveře a Láďa, strýček, volal „Auf, auf! Tagwache!“ (Vstáváme, vstáváme! Budíček!). A pokračoval pořekadlem „Povýšení si nezkazím, zavřít se nenechám.“ Děti vystřelily z postelí, šly se umýt a už koukaly, co bude dobrého na stole.“

Na fotografiích je vidět prostorná půda, kde spala čeládka na seně.

A paní Emílie pokračuje: „Do 5.třídy jsem tam užila krásné dětství. Potom jsem se dozvěděla, že Láďa byl v plicním sanatoriu, současně s tetou Věrkovskou, která tam byla s tuberkulózou. Já se domnívala, že Láďa je postižen stejnou nemocí a tak jsem se tam už bála potom jezdit. Jak se ale ukázalo, Láďa měl pouze zaprášené plíce.

V neděli chodili dospělí do kostela. To se děti vytratily a nebyly k nalezení. Tou dobou jsme číhali na půdě, zvedali tašky a když jsme viděli, že dospělí už směřují k Jankovu, tak jsme z mlýnu vyběhli a měli jsme v olšinách eldorádo. Tam jsme dělali ohně, pekli brambory nebo jablíčka na klacku a sledovali přírodu.

Také jsem se těšila na člověka, který chodil od mlýnu k mlýnu a vyprávěl historky z dalších mlýnů, ale nevím, jak se této profesi říkalo.

Hodiny se řídili podle autobusu, který jezdil nahoře na silnici, jezdil vždy v půl osmé večer.

Na mlýně dlouho nebyla zavedena elektřina, protože Láďa mlynář nevstoupil do JZD, tak ho potrestali tím, že do mlýna nezavedli elektřinu. Občas došly sirky, tak se nechala zapálená přes noc petrolejka a tou se ráno zapalovalo v kamnech. Absence elektřinu mu nevadila, pamatuji si, jak jednou rozhrnul záclonu na jednom okně, na druhém a povídá mi: „No podívej, tady mám jednu televizi, druhou, nic mi neschází.“

Jak Láďa mlynář, tak teta Mařenka nakonec dožili u nejstaršího syna Ládi na Karlovarsku.“

Jídlo

Jak to bylo na mlýně s jídlem? Paní Emílie k tomu s úsměvem dodává: „Stravování na mlýně bylo jednoduché, ale velmi chutné. Většinou se začínalo zrnkovou kávou se smetanou, o Vánocích vánočky nebo mazance, jinak třeba smažený vdolek potřený švestkovou zavařeninou, na tom nasypaný tvaroh a kysaná smetana. Na tom jsme si pochutnali, až nám lupalo za ušima :-). Dále to byla třeba polévka, když byl svátek, tak byla slepičí s nudlemi. To nás upozorňovali, ať si těmi nudlemi nevyšvihneme oko. Další polévka byla většinou rybí nebo tzv. couračka z kyselého zelí (recept na couračku ZDE). K jídlu například kudlánky (brambory zadělané smetanou) nebo tzv. kudlajda (vylepšené kudlánky, protože se tam přidaly houby).“

Housátka a husy

Když přišla řeč na jídlo, paní Emílie si rázem vzpomněla na husy: „Hezké bylo, že jsme byli na mlýně neustále ve styku s přírodou a nic nám z ní neuniklo. Protivné byly akorát husy, milované byly když se přivezla z trhu na jaře malinkatá housátka, která byla v kuchyni, aby jim bylo teplo, nosili jsme jim řebříček s vajíčkem, to se nasekalo a housátka se mohla užrat. Když byly větší, tak už byly ve velké ohradě a už to byly protivné husy. Husy jsme dvakrát za rok škubali, což byl velký přínos, protože to peří bylo pro tak velkou rodinu neustále potřeba. Na podzim potom přijel z Libuše husák, ne bývalý prezident, ale ten který vykupoval husy a byl další výtěžek. Husí peří se náležitě zpracovalo, v zimě se dralo a dávalo se do peřin, kterých bylo také potřeba, protože na mlýnu žili tři rodiny a šest vnoučat. Z odpadu se dělaly tzv. mašlovačky a nebo peroutky (takové celé křídlo, kterým se vymetala například trouba). Když se husa zabíjela, tak průdušnice se vyčistila, vysušila, udělal se z toho takový věneček, který se spojil, doprostřed se dal hrášek a my jsme měli tzv. „hrkačku„, která dělala rachot a my z toho měli radost, dnes si s něčím podobným plastovým hrají mimina.“

Zábava

Když už jsme naťukli zábavu, paní Emílie se o ni více rozpovídala: „Tloukli jsme například špačky. To byl takový kus jako pěst silnější větve, asi 20 cm. Na obou koncích byla zašpičatělá a měli jsme kus větvě přibližně v podobě hokejky a do těch konců jsme tloukli. Špaček nám lítal po hrázi a závodili jsme kdo bude rychlejší a kdo nejdál. Další hra byly tzv. drápky. Když jsme byli opravdu hodní, tak nám dospělí udělali chůdy. Byly jsme tam tři party, Vrbovi kluci, já s Jarouškem a Láďa s Emilkou. Láďa byl největší výtečník a pořád si hrál s noži. Jak už to tak bývá, Láďa to z nás nejvíce dopracoval, oni se přestěhovali do Plzně, Láďa vystudoval a stal se z něj rektor vysoké školy.

Malý rybníček

Nikdo z dětí neuměl plavat, ale nikdo se také netopil. Já sama se naučila plavat až v 5.třídě v Táboře, což je trochu neuvěřitelné, když člověk vyrůstá u vody, ale tam nebyl čas na výuku plavání. Netopil se ale nikdo, kromě jednou málem Jarouška. To jsme přijeli na mlýn, šli jsme obhlídnout rajón, seběhli z hráze dolů, tam byl takový malý rybníček. Do něho jsme vlezli a já jsem říkala „Jaroušku, běž dál“. Jaroušek tedy šel a najednou tam zahučel a já jsem jen viděla jak čouhají vlasy, tak jsem tam skočila, nějak ho vytáhla, ale nohy jsem měla potom celé odřené – pár minut po příjezdu, to to začalo. Loďku jsme neměli, po rybníku se jezdilo v neckách.

Když strýc zastavil mlýnské kolo, tak pod ním byla taková tůň a tam byla spousta ryb, nic velkého, jen okouni. Občas tam ale skončil i kapr, tak jsme ho přinesli babičce a ta nás hned hnala, že jsme ho upytlačili z rybníka a tak jsme ho museli zase pustit. Okouni ale byli už naši, ale zkuste si takového okouna očistit, to není žádná legrace. Snazší to bylo s rakem, ty jsme posbírali, když se lovil rybník, to bylo jednou za dva roky, kdy jsme dostali i volno ze školy a museli jsme u toho být. Jen jsme čekali, až zavolají hoří, to znamená, že se už může do rybníka a rybník je vylovený. V ten okamžik jsme popadli kýble a šli jsme do toho bahna a sbírali jsme raky, kterých tam bylo. Babička už měla připravený vařicí hrnec se solí a mám pocit s koprem, do té vařící vody se naházeli ti raci, byla to taková asi nejrychlejší a humánní smrt. A asi už nikdy neochutnám takovou dobrotu. Račí maso z klepítek nebo z ocásku a nebo rozmačkaný s máslem, to byla výborná pomazánka!

Pěkná byla v Jankově pouť, tu jsme nikdy nevynechali a kupovali si tam takové vrtulky – kovový terč, který se postavil a jezdilo se po něm jezdcem, nad jezdcem byla vrtulka, která se pouštěla a my závodili kdo lépe a kdo dál.“

A NA ZÁVĚR JEŠTĚ PÁR HISTOREK 

Jak se na pile střílelo

Jednou na večer, dědeček se sebral a šel do Jankova na pivo. Babička zůstala s dětmi doma, zavřela hlavní dveře a za chvíli slyšela takový bušení na dveře. Pochopitelně, bála se otevřít, ještě když viděla, že klika šla dolů. No, nevěděla nic jiného, než že vzala zbraň, která tam byla vždycky připravená, šla nahoru na půdu a odtud střílela. Člověk, který přišel na pilu s výslužkou, totiž zavěsil tašku na kliku a šel za dědečkem do hospody do Jankova a říkal „Hruško, honem se vrať domů, tam se něco děje. U vás se střílí!“ Hruška utíkal domů a zjistil, že babička celá vyplašená, neví co se stalo, dveře neotevřela, ale vše se nakonec dobře vysvětlilo.

Ztracené prase

Byla válka a na Pile se ztratilo prase. Bylo zjištěno, že prase z chlívku vytáhli, přesunuli ho do olší a tam bylo vyvrženo a prase zmizelo. Dělali to partyzáni. Aby se taková věc neopakovala, tak vesnice měla od té doby připravený bochník chleba nebo něco dalšího k snědku a když jsme slyšeli, že štěkají psi, tak jsme věděli, že přicházejí partyzáni, aby si zlepšili jídelní lístek.

PODĚKOVÁNÍ

Musím ještě jednou velmi poděkovat paní Emílii a její dceři Haně, za jejich čas, vyprávění a množství fotografií. Bylo to velmi příjemné setkání!

Karta objektu na webu: https://poznejdomy.cz/domy/detail/275-mlyn-pila

DOPLNĚNÍ OD ROBERTA FILIPA (5/2020), děkuji!

Moje manželka Klára Filipová je praneteří Marie Hruškové. Můj tchán se jmenoval Jiří Brychta a navštěvoval často mlýn Pila, narodil se roku 1950, takže léta trávená na mlýně byla zase o čtvrt století dál, než léta strávená paní Emílií. Brychtovi jezdili na mlýn vypomáhat Hruškovým se všemi pracemi spojenými s mlýnem, zejména však se zemědělstvím. Malý Jiří zde trávil letní prázdniny a jako starší hoch, zde také často pracoval na polích a loukách patřícím k mlýnu. Pan Ladislav Hruška nebyl v plicním sanatoriu na ozdravném pobytu jen jednou, ale v 50. a 60. letech tam jezdíval podle vyprávění opakovaně. Pak zde bylo potřeba pomáhat dvojnásob. Jiří si uchoval na mlýn spoustu krásných vzpomínek, stejně jako paní Emílie.

Kdo byla, teta paní Emílie, Marie:

Marie Brychtová se narodila 24.11.1910 ve Staré Vožici č.p.12, jako druhé dítě rolnickým rodičům Josefovi a Marii Brychtovým, kteří hospodařili na 8 ha půdy. Marie skutečně měla před tím než si vzala Ladislava Hrušku dlouholetou známost, jak vyprávěla své neteři Emílii. Marie Brychtová se provdala za Ladislava Hrušku 21.6. 1941 v Hlasivě, Ladislav se ženil na den svých 42 narozenin.

Kdo jezdil Hruškovým od Brychtů pomáhat na mlýn, když bylo potřeba: předně otec Marie, Josef Brychta, který ovdověl roku 1938, on sám se dožil bez několika dnů 87 let a neúnavně pracoval až do posledních dnů svého života, narodil se r. 1882. Právě s ním tam jezdil často můj tchán, Jiří Brychta, který byl jeho nejmladším vnukem a žili společně na usedlosti. Pak otec Jiřího Brychty, bratr Marie Hruškové - Josef Brychta nar. 1919, jeho manželka Marie a sourozenci mého tchána.

Ladislav Hruška měl s Marií Brychtovou čtyři děti: Ladislava (*1943), Věru (*1944), kterou dali na vychování, jak psala paní Emílie nejstaršímu bratrovi Aloisovi a jeho manželce Věře, Františka (*1946), kterého paní Emílie neuvedla a Jiřího (*1948). Až na Františka jsou ostatní ještě na živu. 

Františkovi Hruškovi a Emílii rozené Tomáškové se narodila kromě výše uvedených dětí ještě dcera Kristína *20.7.1903, ta však zemřela v den svého narození.

Pilaři na mlýně Pila

Na Mlýně Pila Otradovice č.p. 6: r. 1772 je zde pilařem Jan Janoch s manželkou Magdalénou, v období 1777 - 1798 Matěj Hrubý, který do r. 1777 byl mlynářem na Horním mlýně v Jankově č.p. 36 s manželkou Magdalénou, mezi lety 1798 - 1829 Václav Hrubý, syn předešlého pilaře s manželkou Kateřinou Kulišovou z Jankova č.p. 13, později s druhou manželkou Annou Zemanovou ze Slavína č.p. 4, mezi lety 1829 - 1853 Josef Hrubý, syn předešlého pilaře s manželkou Annou Ouředníkovou z Jankova č.p. 11, mezi lety 1853 - 1893 Antonín Tomášek původem z Dolejšího mlýna - Jankov č.p. 38 s manželkou Terezií Lažanskou z Jankova č.p. 59, později s druhou manželkou Terezií Tydlitátovou z Podmoráně č.p. 24, mezi lety 1893 - 1930 František Hruška původem syn rolníka z Věžníček č.p. 1 s manželkou Emílií Tomáškovou z této pily, od r. 1930 Ladislav Hruška syn předešlého pilaře s manželkou Marií Brychtovou ze Staré Vožice č.p. 12, mlýn byl někdy v období 40 - 50 let 20.stol. rekonstruovaný, boční nakládka dřeva ke katru zrušena, vyzděná okna na tomto místě jsou dodnes viditelná, mlelo se zde už jen obilí. Ladislav a Marie Hruškovi zde žili do 80. let 20. stol.

Fotografie

Marie Brychtová - manželka Ladislava Hrušky mlynáře, Marie, rozená Brychtová *1910, se svými dětmi, Ladislavem a Věrou a svým otcem Josefem Brychtou *1882. Fotografie pochází z r. 1946

Mlýn Pila 40. léta 20. století

Svatba Ladislava Hrušky a Marie Brychtové 21.6.1941

Před mlýnem - z leva: Josef Brychta *1919, jeho manželka Marie *1921, Marie Hrušková *1910, Anna Hrušková provdaná Vrbová *1902, pravděpodobně Barbora Hrušková provdaná Richterová *1905, Ladislav Hruška *1899