Krásný útlý hotel Meran se nachází hned vedle mohutného, ale neméně krásného hotelu Evropa (dříve Šroubek) v samém srdci Prahy na Václavského náměstí. V článku se mimojiné blíže seznámíme i s příběhem o tom, jak majitele hotelu Meran někdo vydíral.
Krásný útlý hotel Meran se nachází hned vedle mohutného, ale neméně krásného hotelu Evropa (dříve Šroubek) v samém srdci Prahy na Václavského náměstí.
Postaven byl rodinou Hájkových v letech 1895 – 1906 v proluce téměř minimální, nevhodné pro výstavbu hotelu. Přesto se stal společně s hotelem Šroubek architektonickým skvostem a ozdobou Václavského náměstí. Za okupace byl hotel ve vlastnictví Němců a byl pojmenován LUNA. Po válce, v roce 1945 byl majetek rodiny Hájkových navrácen. Vrátil se i původní název hotelu MERAN. V roce 1954 byl zestátněn. Tímto aktem byl MERAN předurčen k zániku. Byl propojen s hotelem Šroubek a pojmenován EVROPA. HOTEL MERAN, VÁCLAVSKÉ NÁMĚSTÍ. V roce 1991 byl hotel v rámci malé restituce navrácen sourozencům Hájkovým a posléze sestra Marie svoji půlku prodala bratrovi Juliovi. Byl ve stavu odpovídajícímu komunistickému hospodaření. Po roce usilovných stavebních úprav byl hotel uveden do původního stavu, včetně instalace nového výtahu, neboť původní secesní byl za komunistického režimu zlikvidován.
Příběh o tom, jak majitele hotelu Meran někdo vydíral
Autoři knihy „Zločin & Vášeň za rady Vacátka“ před několika lety oprášili velmi zajímavý příběh, který se objevil 19.6.1934 v novinách jménem „Večerní České Slovo“. Musím se s vámi o tento příběh také podělit.
U vily jednoho pražského hoteliéra zazvonil listonoš. Přinesl mu poštu. Jeden dopis pana hoteliéra ale opravdu překvapil. Stálo v něm:
„Velectěný!
Vyzýváme vás, abyste složil na místě nížeji udaném deset tisíc. Když peníze nesložíte, čeká vás osud hostinského v Lipanech nebo téhleté Vranské. Vy nevíte, že jste přišel na řadu. Dávám Vám lhůtu pět dní a nic Vám nepomůže, když to oznámíte policii. Na nás je policie krátká – co chceme, to dokážeme. Není Vám to nic platný, na dopise nejsou žádné stopy, psali jsme to v rukavičkách. Jste sledován, jste střežen, tak pozor!!! Zabalte deset tisíc do papíru, jděte na konečnou stanici tramvaje číslo 7, tam je most a tam u zdi mostu bude vytrhaný kus trávy, na zemi budou slupky z burských oříšků a tam tedy peníze zahrabte do země.
Američtí gangsteři v Praze, který čekají na vypršení lhůty!!!“
Pan hoteliér dopis dočetl, dal ho do kapsy a šel na policii. Páni policajti vyhodnotili situaci rychle. Na místo předání peněz dorazili dva detektivové a ti sledovali situaci, co se bude dít. Netrvalo dlouho a k místu se blížil asi dvacetiletý mladík. Přešel místo, kde byl skutečně vytrhaný kus trávy a ležely tam slupky od oříšků, ale za chvíli se k němu vrátil, rozhlížel se a zase nic. Pak šel znovu k tomu místu, ale to už dva tajní vyběhli a mladíka popadli. Z mladíka se nakonec vyklubal bývalý číšník z hotelu Meran, jenž se k činu doznal a na svou obhajobu uvedl: „Víte, pane komisař, já bych chtěl do Paříže jako číšník. A nemám na cestu. Tak jsem si myslel, že se pan hoteliér poleká a dá těch deset tisíc…“
Autoři knihy Zločin & Vášeň pokračovali v pátrání dál a zjistili, že nynějším majitelem hotelu Meran je…ing. Julius Hájek, syn pana hoteliéra téhož jména! (na fotografii vlevo) Takže se zajímavou historkou se nám nově s místem pojí i pěkná rodinná tradice u tohoto hotelu trvající do dnešních dní. V dnešní době neprůhledných společností a jejich majitelů to potěší. Autoři knihy neváhali a nechali pana Hájka vyprávět další zajímavosti s místem spojené.
„Místo, na kterém stojí náš hotel, byla takzvaná zbytková parcela. Páni radní tady původně počítali s ulicí, která by byla jakýmsi pokračováním ulice Štěpánské. Jenže jak postupně rozprodávali pozemky, zjistili, že už zbyla jen malá proluka, která by na žádnou ulici nestačila. Ale co s ní? V té době jezdil do Prahy můj dědeček Šimon Hájek z Milotic u Kyjova s dobytkem na trh a nějakou náhodou se dozvěděl, že je tahle mrňavá parcela o rozloze 262 metrů čtverečních na prodej pod podmínkou, že na ní majitel postaví alespoň dřevěný krámek, aby nebyla vidět ta proluka. Dědeček nechal krámek postavit a pak, někdy koncem 19.století, za ním přišel pan architekt Dryák s návrhem na hotel. Nevím, zda si na něj dědeček vzal půjčku, nebo jak to splácel, ale do stavby hotelu se pustil – a udělal dobře. Dědeček měl osm dětí. Můj tatínek Julius se narodil 5. března 1882 a byl druhý nejmladší. Protože na statku v Miloticích mohl zůstat jen nejstarší bratr, sebral se a šel studovat Vojenskou školu do Hranic. Vyšel z ní jako rakouský důstojník. Za první světové války prošel jako plukovník bojišti v Itálii, kde u kopce Meran padl jeho nejbližší kamarád a pobočník. Na jeho památku později přejmenoval dědečkův hotel Garni na Meran. Nejprve ho ale čekala vojenská kariéra. Po vzniku republiky ho prezident T. G. Masaryk, s nímž se znal od dětství, vyslal do Jičína jako velitele tamní posádky. Tam se šestatřicetiletý voják zakoukal do krásné dcery hajného Heřmana, a když se s ní oženil, rozhodli se odejít do Prahy a zkusit štěstí v podnikání. Kromě rodinného hotelu začali provozovat také přírodní restauraci a kavárnu Maxmiliánku v Roztokách v Tichém údolí. To byl vyhledávaný podnik, zvlášť výletníky o víkendech a také návštěvníky Matějské pouti, která se tehdy konala v Dejvicích.“
Maxmiliánka bohužel neměla takové štěstí jako Meran. Rodina Hájků už dávno přírodní restauraci nevlastnila a je to škoda. Restaurace byla totiž v 90.letech 20.století uzavřena. V roce 2013 jsem tento podnik navštívil a našel jsem jej ve velmi neutěšeném stavu, viz karta objektu na webu prazdnedomy.cz:
Ale zpět k našemu příběhu o zpackaném vydírání. K tomu současný majitel hotelu pokračuje vyprávěním takto:
„O případu vydírání jistým číšníkem dobře vím. Vyprávěla mi o něm v roce 1948 moje maminka, když na vlastní kůži zažila něco podobného. Tatínek bohužel zemřel na rakovinu prostaty v roce 1937, jen pár týdnů po prezidentu Masarykovi, kterého si velmi vážil. Pak přišla válka, hotel se dostal pod německou správu a fungoval pod názvem Luna. Maminka se vyhýbala kontaktům s Němci, jak to šlo, ale někteří lidé z personálu a také šoféři se jim snažili zavděčit. A zrovna jeden z nich, Josef Kekus, k nám v roce 1948 vrazil jako člen Rudé gardy a mamince začal vyhrožovat. Tehdy si vzpomněla, že výhrůžky zažil už kdysi tatínek, a vyprávěla mi o tom nešťastném číšníkovi, mladém chlapci, ke kterému maminka chovala city skoro až mateřské. Oba rodiče totiž v době hospodářské krize zaměstnávali řadu lidí, kteří k nim přišli prosit o práci, a tenhle mladý číšník byl právě takový případ. „Nebyl to špatnej kluk, byl docela šikovnej“ řekla mi o něm. Posílala ho vyřizovat nějaké záležitosti i do vily v Sedlci, takže v ní zřejmě vzbudil docela důvěru. Po práci se tihle číšníci z venkova scházeli v hospodě a tam mudrovali o životě. A právě tam, nad sklenicemi s pivem, se zrodil nápad, jak snadno získat peníze, za které by pak hoch odjel do vysněné Francie. Kdyby záleželo na mamince, asi by ho potrestala jen pár pohlavky.“
Marie Hájková se dožila pražského jara 1968 a domnívala se, že se jejich rodině vrátí hotel. Zemřela v červnu 1968, ještě před okupací vojsky „spřátelených“ armád Varšavské smlouvy. S navrácením hotelu si rodina musela počkat dalších dvaadvacet let."
K tomu pan Hájek pokračuje v dalším rozhovoru pro server iHned.cz:
„V devadesátém roce jsem do hotelu přišel a ve čtvrtém patře narazil na pokojské, které se mě zeptaly, kdo jsem. Řekl jsem: ‚Dámy, já jsem inženýr Julius Hájek, od roku 1937 jsem majitel tohoto hotelu.‘ A ony se rozplakaly. Přišly ke mně, políbily mne na tvář a začaly mi vyprávět, co všechno se tam dělo. Od té doby jsou u mě zaměstnané, dnes už to jsou staří lidé. Většina Čechů, kteří dostali po revoluci zpět majetek, ho rozprodali. Aby měli prachy. Já jsem dnes poslední soukromý majitel nemovitosti na Václavském náměstí. Mnohokrát už za mnou přišli různí miliardáři, že by to koupili, ale já je odmítám. Protože hotel mám po dědečkovi. Je to můj život. Maminka mi od malička říkala něco, co já teď říkám svým dětem a vnukům: ‚Skromnost je člověku dána porodem – všichni jsme se narodili nazí. Pokud člověk skromný zůstane, má záruku, že bude i slušný. A když bude slušný celý život, tak až zestárne, bude moudrý.“